Tu dobu chudoby bych nerad postrádal. Naučila mě vážit si obyčejných věcí.
Čím je námaha větší, tím méně lidí si ji dovede představit a ocenit.
Pouze málo věcí, které pozorujeme jen z jednoho úhlu, můžeme skutečně vidět. Mnohoznačnost reality je známa od dob kubismu. Stejně však dál vidíme jen to, co chceme, a ne to, co skutečně existuje. Tvorba obrazů je výrazem toho, že dáváme přednost svým představám před skutečností.
Veškerá četba, filmy i cestování jsou pro nevycvičené vědomí stejně banální a prázdné jako každodenní život.
Teorie následuje praxi - nikdy není součástí tvořivého procesu. Logika s sebou přináší opakování a jednotvárnost stálosti, zatímco život je v neustálém pohybu a změně. Porozuměním nelze dosáhnout získání informace, ale plně prožitým životem a prací.
Osobní růst je to nejdůležitější. Ne proto, aby člověk přerost někoho jiného, ale sama sebe; aby byl větší než loni nebo včera. Každý z nás je v určitém stadiu vývoje; jak jednotvárný by byl svět, kdybychom všichni mysleli stejně.
Metoda, která nepřipustí modifikace umělce, nemůže být uměním.
Jedna věc je přírodu studovat a jiná předstírat, že studium je umělecké dílo. Žádný mistr ještě nepotvrdil, že příroda sama o sobě stačí.
Víte, že nevěřím, že jsou nějaké takové věci jako básnická forma, forma povídky nebo románu? Věřím, že je jen člověk. A ostatní je podvod.
A jaký je v tom rozdíl, jestliže jeden člověk píše velké romány, které vycházejí tiskem, a jiný píše velké romány, které nevycházejí? Co má vydávání románů společného s jejich velikostí? Co mají peníze nebo jejich nedostatek společného s lidským charakterem?
Věřím, že opravdu kreativní období jsou ta, kdy žijete náruživě. Když o náruživost přijdete, přijdete o všechno.
Vědění zabíjí instinkt. Člověk nedělá malířství, člověk dělá své vlastní malířství.
V umění mají teorie právě takovou platnost jako lékařovy předpisy: abychom jim věřili, musíme být nemocní.
Obraz se nikdy nedokončuje ve skutečnosti, vždy jen ve snu.
Mezi skutečným viděním a pouhým hleděním je nesmírný rozdíl. Asi takový jako mezi prorockým zřením a reakcemi fotografické desky.
Jak je pochybné věřit, že vzdalováním se světu nalezneš mír, nenosíš-li v sobě jiný svět, v němž se přepodstatňují nejubožejší látky a získávají vůni i chuť ráje. Řád musí přicházet zevnitř, ne zvenčí.
Suprematismus rozumí nadvládu čisté senzibility ve výtvarném umění. Z hlediska suprematistů objektivní přírodní jevy nemají význam; podstatná je senzibilita sama o sobě, nezávislá na okolí.
Malířstvím konstruujeme novou metafyzickou psychologii věcí. Absolutní vědomí prostoru, který musí předmět v obraze zaujmou, a prostoru, který předměty navzájem odděluje, ustavuje novou astronomii pro věci spoutané na naší planetě strohým zákonem tíže.
Můj stálý cíl je zmocnit se kouzla skutečnosti a přetvořit tuto skutečnost v malířství - učinit neviditelné viditelným, ale na základě skutečnosti. Zní to možná paradoxně, ale právě skutečnost vytváří tajemství našeho bytí.
Aniž bychom se o to snažili, vstupujeme svou obrazností do neznámých světů, častokrát odvozených ze zcela strohých skutečností.
Jako malíř jsem požehnán či postižen strašlivou intenzitou smyslového vnímání. Musím si vydobýt svoji moudrost očima.
Z hlediska svého supersnobství nemám jinou možnost, než si myslet, že jsem mystik.
Čím hlouběji se díváme na realitu, tím víc interpretací najdeme.
Stále si myslím, že umění nemá být prostředkem obživy, ale pouze uvolněním ducha.
Malířství je cosi, co vychází z mysli. Dokud nesestoupíme k pronikavému půvabu hor, řek a lidí, k niterné povaze ptáků, zvěře, trav a stromů, k pravidelné míře jezírek, besídek, pavilonů a teras, dokud nevysledujeme všechny odstíny jejich nálad, nezískáme ten veliký kompas pro onu první čáru.
Proč jen se mládím plýtvá na mladé?
Zapomínání a paměť jsou leckdy vynalézavé.
Tradice se skládá ze stoleté osnovy novinek.
Dokonce i když básník těmi nejobhroublejšími slovy vyjadřuje nejvulgárnější nízkost, nikdy nesmí a ani nemůže hrubostí a přízemností degradovat samu myšlenku a smysl uměleckého díla. Hrubost a banalita se mohou stát tématy poezie, nikoli však jejími vnitřními impulsy. Básník může nízkost zobrazovat, ale nesmí ji nikdy sám hlásat.
Po mnoho let jsem věřil, že mi bude dáno docílit pár dobrých stránek prostřednictvím odchylek a novot; teď po sedmdesátce se domnívám, že jsem našel svůj hlas.
Jak vyzrát na osud? Tím, že je člověk dobrý.
Být spisovatelem je dobré k jedné věci. Člověk může korigovat svůj život, prožívat ho znovu ve svých myšlenkách jinak, než jak ho prožíval.
Příběh je mnohem silnější než argument, fantazie funguje mnohem kouzelněji než logika, obraz je mocnější než slovo.
Ne každý si může dovolit psychoanalýzu. Tak chodí sem, aby slyšeli: “Jdi v pokoji, odpouštějí se ti hříchy.”
Lidé chtějí jen žít šťastně tak dlouho, jak to jde.
Některé způsoby jak neříct nic, jsou nesmírně populární.
Na rozdíl od rétoriky fašismu a nacismu, která nic nepředstírá, je otevřeně odporná a odpudivá, rétorika komunismu zlákala a pak zradila spoustu lidí, kteří neměli tušení, jak vypadá praxe.
Ke kapitalismu není žádná alternativa. Můžeme se ale pokusit ho modifikovat, žít své životy trochu jinak, než nám diktuje.
Bůh nám dává věci, jež jsou potřeba, aby se naplnil jeho záměr.
Lidi neztratili ideály. Lidi zjistili, že ty ideály něco stojí.
Vznikl divák, který nejen že v kině mluví, ale není ani schopen sledovat popis nebo atmosféru. Nedokáže se soustředit ani na delší záběr bez zvuku. Jenže ta délka má svůj smysl. Skutečná a hluboká komunikace se přerušila.
Pokaždé, když natáčíte nový film, je nutné najít tu svěžest, ten ostych, obavy, sklíčenost, strach, stejně jako při práci na prvotině.
Je pohodlnější si zkušenost vymyslit, než se jít přesvědčit, zda je pravdivá.
Já žádám na umělci autobiografii proto, aby byl zodpověděn za to, co píše svou zkušeností, aby nemohl balamutit a lhát.
Spokojenost většiny umělců s tím, čeho dosáhli, zbabělost jít dál, strach, že by ztratili rutinu, kterou nazývají dokonalostí při sebenepratrnějším vykročením z vyšlapané cesty, mě utvrzuje v přesvědčení, že není třeba brát vážně to, co nám předkládají.
Povedený pokus byl přijat jako hotové, a tak pochvala místo aby povzbudila, zaslepila.
Dětství, není-li tragické, vyčítavé, červivé nebo zmrzačené, je svou existencí elegické. Tento fakt nutí básníky zahleděné do svého života brát na pomoc zpěvnost.
Přesvědčení, že jsem génius, se také platí, a to obrovským zklamáním.
Měl žít ještě několik let a pochopil, že mu verš, jemuž obětoval život, nestačí.
Šel jinou cestou, naprosto jinou cestou než všichni vedle a kolem něho, a to byla také část jeho tragédie, tato klasicistní cesta, tato strašlivě těžká cesta, ale neobjevitelská.
Vyhráli tím, že vždy věděli, co problémem je a co není. Jejich modernost tkví právě v této neomylnosti.
Muset víc vytušit než znát je hrozná věc a vyžaduje to klidnou a jasnou hlavu.
Je neschopen porozumět jiným problémům než svým. To je na jednu stranu chvalitebné, ale je to jen obrana, aby zachránil alespoň tu trošku, kde je pevný a svobodný.
Bloudění umělců? (...) Bloudí jen obejdové, kteří neví, s kým udělat zítra kšeft, co budou muset prodávat, aby se uživili.
Lůza jsou lidé, kteří se mají dobře za všech okolností. Ale tato lůza je zázračná síla. Kdo jí vládne, ten si podrobí svět.
Samozřejmě, fotografie je vzkaz, ale já chci fotit obyčejný věci kolem mě a nehledat něco, čím se stanu slavná.
Originalita, originalita. To pak ale vede lidi k hledání extrémů a přeskakování vlastního stínu.
Nesmí se ukazovat slovo příliš nahé, neboť obnaženost není pravdivost. Aby víc zůstalo skryté za slovem, než může slovo říct, je velké umění.
Myslel jsem si, že v půdorysu těch míst by měla být i místa klidná, nevýrazná, neosudová, ale je to těžký, když si vlastně člověk nemůže oddechnout. Ale zřejmě se potvrzuje, že žijete-li, všechno, pod, na, nad a kolem, je napraný událostma.
Pro všecko existuje umělá, ubohá náhražka: pro předky, pro manželství i potomky. V křečích se vytváří, a pokud nezajdeme už na ty křeče, zajdeme na bezútěšnost náhražky.
Všechno je jen tělesná potřeba. Spokoj se s tím, že ji vůbec máš.
Pyšný lenoch.
Umění je morální tím, že dokáže dokonale upotřebit i nedokonalou látku.
Začněte spořit nakupováním…
Poezie není nic napsaného.
Deprivace je matkou poezie.
Stáří sice zužuje zájmy, ale co zbude, prohlubuje.
Člověk nechává se vést jako dítě za ruku něčím, co vzniká.
Nenapsal jsem v životě nikdy nic pořádné, protože jsem neuměl psát dost dobré věty, nebo proto, že jsem neměl dost dobré srdce?
Vojenskou službou lidé hrubnou.
Já jsem celý život čekal, až zmoudřím, ale místo toho jsem zestárl.
Význam Kafky spíše pochopili hospodští a prodavači suvenýrů.
Jsem muzikant, nikoliv bavič.
(Elektronická hudba) zní tak uměle a odtažitě, až je paradoxně hodně emotivní.
Život může být hezký, i když není úplně zajímavý.
Kráse se daří ve všech formách.
Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.
Podstoupil jsem zápas se smrtí. Je to ten nejméně vzrušující souboj, jaký si umíte představit. Odehrává se v šedi, kterou nelze nahmatat, člověk při něm nemá nic pod nohama, nic kolem sebe, žádné diváky, žádný povyk, žádnou slávu, žádnou velkou touhu po vítězství, žádný velký strach z porážky - odbývá se v chorobné atmosféře vlažné skepse, člověk při něm příliš nevěří, že je v právu, a ještě méně to věří své potivnici.
On opravdu nechtěl od divočiny a nic jiného než prostor, kde by se dalo dýchat a jímž by mohl putovat. Nežádal nic, než aby směl existovat a jít dál s největším možným rizikem a maximálním strádáním. Jestli se kdy lidská bytost dala vést duchem dobrodružství - absolutně ryzím, nevypočítavýma nepraktickým - pak to byl tenhle ozáplatovaný mladík. Skoro jsem mu záviděl, že je vlastníkem toho skromného a jasného plamene. Zdálo se, že v něm veškeré egoistické myšlenky strávil tak beze zbytku, že dokonce i ve chvíli, kdy s vámi mluvil, se dalo zapomenout, že to je on - ten člověk stojící před vašima očima - který tohle všechno prodělal.
Byly okamžiky, kdy se člověku vracela jeho minulost, jak se to někdy stává, když si nemůže udělat ani chvilku pro sebe; vracela se však v podobě hlučného a neklidného snu, na který se s úžasem rozpomínal uprostřed ohromujících skutečností tohoto podivného světa rostlin, vod a ticha.
Nepracuji rád - to myslím nikdo - ale mám rád to, co práce člověku nabízí - příležitost najít sebe sama. Svou vlastní realitu - a pro sebe, nikoli pro druhé - něco, co druhý člověk nikdy nemůže znát.
Všichni jsou jen jemně přidušováni jakousi nevyhnutelnou svobodou.
Lid to o sobě řekla sám - z nás se dá dělat jako ze dřeva i obuv i ikona, v závislosti na tom, kdo to dřevo opracovává.
Jak my jsme si je jeden druhému namlouvali, že naši zázrační bohatýři jsou ti nejlepší vlastenci na světě, stateční v boji a jemně ohleduplní k poraženému nepříteli.
Jedním z nejvýraznějších rysů revolucí je zběsilá žízeň po divadelnosti, po komedii, po póze, po cirkusu. V člověku se probouzí opice.
Muž tráví život zápasením se sexuálním nutkáním. Je to prokletí, ale svým způsobem i životní dílo.
Pravda, ale nesmírně přehnaná!
Přesnost je básnivost.
Vše, co vidíme v každodenním životě, nám více či méně zkreslují nabyté návyky, a tento fakt je snad zvlášť citelný v době, jak je naše, protože nás film reklama a obrázkové časopisy zavalují přívalem už předem hotových obrazů, které se k vizi mají asi tak jako předsudek k poznatku. Úsilí, jež musíme vyvinout, abychom se oprostili do tohoto obrázkového zboží, vyžaduje jistou odvahu, a ta odvaha je pro umělce nepostradatelná, neboť umělec musí vidět všecko tak, jako by to viděl poprvé. Po celý život musíme umět vidět tak, jak jsme se na svět dívali v dětství, neboť ztratit schopnost takto vidět znamená zároveň ztratit všecek originální, tj. svůj osobní výraz.
Štěstí čerpat ze sebe sama, z bohatého pracovního dne a z rozjasnění, jež dokázal vnést do mlhy kolem nás. Myslit na to, že všichni, kdo jsou u cíle a vzpomínají na lopotu začátku, přesvědčeně zvolají: „To byl dobrý čas!” Neboť být u cíle se pro většinu lidí rovná zajetí, a umělec by nikdy neměl být zajat.
Když položím zelenou, neznamená to trávu; když položím modrou, neznamená to oblohu.
Což není právě výsadou umělce, že zušlechťuje, činí vzácným nejskromnější námět?
Někdo mi říkal, že nevidím ženy tak, jak je zobrazuji; odpověděl jsem: „Kdybych podobné ženy potkal v životě, s hrůzou bych utekl.” Především - nevytvářím ženu, dělám obraz.
Jakmile má rozvlněná linka zmodelovala světlo bílého listu, odnímajíc mu tu jeho jímavou bělost, nemohu již nic přidat ani ubrat. List je popsán: žádná oprava není možná. Je-li neuspokojující, dá se pouze začít znovu, jako by šlo o akrobacii.
Kdo odstaví obraz na tři měsíce a ani potom ještě neví, v čem je chyba, ať malování nechá.
Kdo má opravdu co říct, toho žene cit a ten si měřítko hodnot pro své dílo najde sám v sobě.
Mladý malíř, který se nedovede osvobodit od vlivu předchozí generace, sám si kope hrob.
Když už se prostředky navzájem tak připodobnily a jsou tak opotřebované, že se jejich výrazová síla vyčerpala, musíme se vrátit k základním pravidlům, jež utvářela lidskou řeč.
Řád v sobě nevytvoříme tím, že od sebe odstrkujeme, co v sobě nemáme, protože takto vytvoříme jen prázdnotu - prázdnotu místo čistoty.
Věci, které si osvojujeme vědomě, nám dovolují vyjadřovat se bez vědomého úsilí s jistým bohatstvím.
Sny člověka, který hodně cestoval, jsou bohatší než sny člověka, který se nikdy nikam nevydal.
Fotografie vykázala obraznosti nové místo, protože díky jí jsem poprvé mohli věci spařit s vyloučením citu.
Každý náleží své době a sdílí její názory, její pocity a dokonce i její omyly.
Právě nejprostší výrazové prostředky dávají malíři nejlepší možnosti vyjádřit se. Má-li strach z banálnosti, nevyhne se jí, když dá svým obrazům neobyčejný vzhled a vrhne se do kresebných zvláštností a barevných výstřelků.
Umělecké dílo musí nést celý svůj smysl v sobě a vnutit jej divákovi, ještě než se seznámí s námětem.
Umělec, který chce přenést určitou kompozici z menšího plátna na větší, musí, aby zachoval výraz, znovu kompozici promyslet, pozměnit její znaky a ne ji prostě zvětšit podle čtvercové mřížky.
Nemohu oddělit názor, jaký mám na život, od způsobu, jak jej podám.
Krása je důvěryhodnější v práci schopných malířů než v práci neschopných.
Za svou výtvarnou novost vděčí svému instinktu neboli tomu, že se zná.
Ukazuje se, že nejlepší způsob, jak lidi umlčet, není vzít jim jejich fórum, ale dopřát každému jeho vlastní, separátní kazatelnu. Většina lidí nakonec bude poslouchat to, co už dávno znají, a číst to, s čím dávno souhlasí. Budou hltat rozmělněná opakování téhož a zřejmě nikdy nezjistí, že by se jim mohl líbit Shakespeare nebo tanečníci flamenca.
Podle měřítek fašistické ideologie je kritika, která se dotýká vůdců, nepřátelským skutkem proti národu.
Čtěte také špatné básníky, buďte básníky.
Ať žijí pochybnosti, neboť skrz ně nahlížíme hlouběji.
Není složitější věci než jednoduchost.
Osudem člověka je jeho povaha.
Cele se poddej obsesím, stejně nic lepšího nemáš.
Cenzuře může být podrobeno jen to, co nepřekročilo představivost cenzorů. Vytvořte něco opravdu originálního, potom budou cenzoři se svými škrty i se svými nůžkami v koncích.
Skutečná cenzura pochází ze strachu, že překročíme hranice představ o slušnosti a dobrém vkusu nebo dokonce o společenských a moralizujících předsudcích.
Barva je moje dennodenní posedlost, potěšení i trýzeň.
Svoboda spočívá v tom, že se vydáte cestou, k níž vás vedou vaše vlastnosti.
Tělo herečky je režiséry (a producenty) prezentováno nejen ve svém, řekněme, přirozeném stavu, ale ve všech možných situacích. Televizní hvězda je nejen sledována, šmírována, obdivována, ale také bita do obličeje, dušena, kopána, vražděna a nakonec znásilněna. Divák má k těmto výjevům neomezený přístup. V těchto podmínkách ztratila „erotická“ poezie na síle, onemocněla anémií.
Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu.
Paměť je kulatá, já říkám zrádná. Člověk se vidí každou chvilku z jiné strany, z jiného úhlu pohledu.
Nový člověk se nerodí, ale je vytvářen.
Vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy je normální toho dělat co možná nejvíce a ideálně několik věcí zároveň, je důležité hledat způsoby, jak tento uspěchaný život dlouhodobě zvládat. A právě psaní deníků nám může pomoc se na chvíli zastavit, nechat být nahromaděné myšlenky, uvolnit se a uvědomit si to podstatné.
Když se řekne "abstinent", představíš si většinou člověka, co je suchar, nudnej patron. Zatímco "alkoholik" je něco hřejivého a rošťáckého.
Myšlení má budoucnost, nemyšlení jenom tradici.
Za obraz, který máme o přírodě, vděčíme malířům.
Emoce ve filmech jsou tak silné, kdežto když se vám něco stane ve skutečnosti, je to jako sledovat televizi. Nic necítíte.
A pak si říkáte. Co je to umění? Opravdu to vychází z vás? Nebo je to výrobek?
Hledali jsme nové nápady. Ale je to tak těžké dělat všechno zároveň. Tlak najít nové nápady. Tlak malovat. Tlak vedení firmy. Je to hodně stresu.
Umění byznysu přichází hned po umění.
Svátečnost je znakem uměleckého díla; sváteční jevy však nejsou jediným předpokladem umělecké tvorby.
Ten obraz musí být větší než já.
Máma říkala, že si udržím muže, když budu služkou v obýváku, kuchařkou v kuchyni a děvkou v ložnici.
Základem vzdělání jsou sny.
Já nedělám nic. Nechávám pracovat čas. Proč bych dělal cizí práci?
Ale nakonec čím víc do něčeho fušujete, tím dále se dostanete. Fušerství patří budoucnost.
Mluvit slovy jiných. To by se mi líbilo. Taková musí být svoboda.
Každé ráno, den, který netrávíme spolu, je ztracený den. Je to zločin!
Myslíš, že se zotavuješ, když pomalu navykáš průměrnosti.
Neseme stejnou odpovědnost za to, co vidíme jako za to, co děláme.
Existuje slovo vyjadřující jakýsi pocit viny, když jste na Islandu v pěkném počasí zavření doma.
Film není kouzlo. Je to technika a věda. Technika zrozená z vědy a ve službách vůle. Vůle dělníků se osvobodit.
Stala se mi překvapivá věc, zamilovala jsem se do sebe. Ne do toho jaká jsem byla, ale jaká budu.
Mé tělo lidi vzrušovalo, jako když rozsvítíte žárovku. Tak zřídka v tom bylo cokoliv lidského!
Já si deník nepíšu, já nemám žádný vnitřní život.
Film je o úhlu pohledu. Potřebuji, aby svět viděl podobně jako já. Ne proto, že bych nesnesl jiný pohled ale proto, že je pak jednodušší spolupracovat.
Kdybych běžel pěšky až do Benešova, viděl bych menší kus jara, než když si sednu na bobek v zahrádce.
Jakmile snížíte laťku, zní to lacině.
Záměrem mnoha našich počinů, je rozčílit lidi do té míry, aby alespoň na chvíli zpochybnili své prostředí a něco s tím udělali. Dokud to prostředí nevnímají, neudělají nic proto, aby ho změnili.
Takových nehod se denně stane pět tisíc - bizarních, tragických, skoro neuvěřitelných. Jejich příčinou je bůh a jsou tu jen od toho, aby nad nimi pozůstalí mohli žasnout.
Lidé si jen povzdechli: “To už jsou zase Vánoce?” Otupělí s týdny trvajícího obležení nejdůležitějšími svátky v roce, ze kterého nebylo úniku a které nutilo uvažovat o sobě, o svém osamění a kupní síle, jakoby jeden vánoční večer měl být vyvrcholením celého života.
Hledání ztraceného času se přesunulo na web.
Opakované, otravné průpovídky prarodičů, rodičů. Po jejich smrti zůstaly v paměti živěji než jejich tváře.
Téma rozkoše přehlušilo všechna ostatní témata. Orgasmus bylo potřeba zažívat při čtení, při psaní, ve vaně i při velké potřebě. Představoval vyvrcholení všech lidských aktivit.
Vedle toho, co lidé považují za přirozené dělat a říkat i vedle toho, co mají předepsáno si myslet, ať už v knihách, na plakátech, v metru nebo ve vtipech, existují v každé době záležitosti, o nichž společnost nevědomky mlčí, čímž odsuzuje k nepříjemné osamělosti ty, kteří a které tyto záležitosti pociťují, aniž je dokážou pojmenovat.
Z důvodu extrémního narcismu chci vidět svou minulost napsanou černou na bílém a tím se stát takovou jakou nejsem.
Právě interpretace vytváří nutnou, přiznanou vzdálenost, která nás od vlastní paměti dělí a bez níž nejsme schopni se zorientovat. Prožitá zkušenost je tak odsouzena k tomu, dávat smysl jen z odstupu. A pokud ji člověk dokáže zachytit do psaného textu, je schopen o prožitku nejen přemýšlet, ale zároveň ho otevřít i ostatním, ukotvit ho a tím mu dodat význam.
Když jsi součástí davu, přicházíš o duši.
Čím dál rychlejší příval spotřebního zboží vytlačoval minulost.
Žijeme v tak chráněném prostředí, že vlastně nemůžeme vědět, jestli jsme dobří nebo ne.
Když davy začnou couvat, ten kdo pouze vytrval na svém včerejším místě, vypadá jako pomník neprozřetelné odvahy.
Vkus je dobrý leda tak pro milovníky vín a kuchaře. Umění nemá s vkusem co dělat.
Vnímat a poznávat a opírat se o takové věci, které nejsou mnohdy známé nebo si jich lidé ani nepovšimnou. Ty se pak stávají v obraze novým objektem.
Mozek i srdce jsou ošoupané. Připadám si spíš jako ztracený ve všednosti a v ní se blýskne, ale při prověření - nemá to vtip ani razanci.
To, co Janáček říká o tónech, je už asi v povaze, nedá se naučit. To dělá ten druhý v nás, kterému se nikdy nechce do kadlubu, který je stále na stráži a ke slovu se hlásí tajně a neviditelně. Nevybrali jsme si ho a projevuje se jen zásahy.
Jak člověk stárne, tak ten mobiliář krajiny mu i chudne. Vůbec jaksi mám slabé lokty rozhrnout to křoví představivosti. Nutit se však do toho nemohu, ač i tu zkušenost mám, že stačí malý zásah vůle nebo i včerejší zdánlivě bezvýznamný impuls, abych se našel.
Amatéři malují jinak. Zaprvé se líbí - Ááách! Zadruhé prodávají - Jůůů! A zatřetí k ničemu nepřispívají, no ne?
Odvaha je jen impuls k činu, který byl už dávno teoreticky vybojován v samotném těle malíře.
Štěstí je nepřestat toužit po tom, co už máme.
Je to příliš jemná hrana, když se z obav vzdáváme svobody. Jak se pozná ten okamžik, kdy se z obav stává strach? Kdy už se pak nelze svobody vzdát, protože už ji nemáme?
Strach i ve svých nejtišších projevech je náběhem k šílenství.
Bohémství je jistá revoluce proti faktu.
Ten, kdo opravdově žije svým tématem, dokáže v jeho zrcadle vidět celý svět.
Ve válce je náboženství důležitější, než když zbraně mlčí a naše duše jsou zmateny.
V boji je život snadný. Komplikace nastanou až pak.
Já jsem potkával lidi, kteří byli často brilantní, chytří, schopní a nakonec špatně dopadli, protože byli malicherní a konfliktní.
Když se vysvléknete donaha, dozvíte se i něco o lidech kolem sebe.
Film je nástrojem ke zkoumání světa.
Film je místo osídlené duchy.
Pokud nemáte žádné omezení, není co porušovat. A najít ta správná omezení, to je těžké.
Já dělám film kvůli sobě a pro sebe coby diváka, poněvadž hollywoodský způsob myšlení - kolik lidem se bude líbit tohla a kolika lidem aby se líbilo tamto - to podle mě nemá s filmem nic společného.
Když natočíte spoustu filmů, je těžké nepoužívat to, co jste se naučili. A stím já svým způsobem bojuju.
Řád je zde i nadále, ale ztrácí se za zdánlivým chaosem.
V dětství je člověk šťastný, když není nijak omezován, takže může běhat po okolí a dělat hlouposti i hodně nebezpečné věci. Když to ale později analyzuje a přemýšlí o tom, tak si samozřejmě říká, že možná by bývalo lepší mít nějaká omezení, která by mohlo porušovat.
Úzkostmi trpím od svých šesti let. Dnes je to už lepší, ale kdybych dokázal dát sbohem úzkosti, s radostí bych dal sbohem i filmu.
Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl.
Vyhledávat světlo a svobodu je povinnost.
Duše si volí svou vlastní společnost. Ale nezapomeňte, že odvrácená strana této volby nasazuje klapky vašemu vnímání.
Kéž se nesplní nejtajnější představy: zahubily by duši i tělo.