Brzy budu muset zemřít. Když začnete věcem rozumět, musíte odejít… V mládí se vám zdá všecko přirozené. Teprv když zestárnete, shledáte, jak je příroda podivuhodná. Já už to začínám době vidět. I v tom je tajemství, že je nutno zemřít.

Kdybych měl opravovat všechno, co není přesné, mohl bych sochu rovnou rozbít. Jde o to, aby celek vypadal dobře a aby se socha uplatnila v prostoru.

Mám to hrozně rád, ty skály, to ticho. Všecko je tady půvabné. Nakonec jenom umělci umějí žít, protože si dovedou najít takhle krásné chvíle. A dovedou je prožívat. Ostatní lidé znají jen únavné hodiny života.

Není to jen a jen příroda, je to socha. Ten cit velikosti jsem tam vložil já. Ale přece jen to usnadňuje práci, když vám dá příroda skoro všecko.

Je na světě láska stejně hluboká jako ta, kterou probouzí žena: láska k přírodě – obrací se k stromům, k rostlinám, k moři, tak jako k mladým dívkám. Ta láska k nepomíjející kráse pomáhá možná umělci víc než vášnivá láska k ženě. Tělesná láska má omezené trvání, určené věkem, ale láska ke kráse nestárne, nemění se, a my výtvarníci máme útěchu v tom, že ji tlumočíme tvarem.

Já ženy nemiluji, miluji mladou dívku. Miluji svěžest růže u velmi mladých dívek, jež mají v očích tu víru v život, tu důvěru, neporušenou žádnou melancholií.

Hledám krásu a nikoli charakter. Portrét a socha jsou pro mne dvě docela protichůdné věci, Říká-li socha to, co jsem chtěl, aby řekla, je dobrá. Když nemluví, nestojí za nic.

Jiní tvrdili, že nemám rád přírodu — a já miluji jenom ji. Vše, co jsem vytvořil, našel jsem v ní, ale je třeba dospět k její interpretaci. Jen na tom záleží. Lidé to nevědí, lidé jsou nesmírně neznalí; proto musíme vždy znovu opakovat totéž.

Znaj jsem jakéhosi mystického básníka, tedy člověka šíleného, a ten mi řekl: „Jak můžete žít mezi skutečným nábytkem?… Já nemám jediný kus nábytku, a nábytek, který nemám, je nevídaně bohatý a krásný… neboť já si jej v duchu vždy znovu promítám na holé zdi a do místností úplně prázdných a podivuji se mu, jako by to byly neobyčejné a proměnlivé odrazy mého vlastního já.“

Řekla jsem, doufám jasně, že v díle jde o dokonalost, jak ji máme v mysli. Obrazy však mají k této dokonalosti daleko, dokonce jsou jí zcela vzdáleny stejně jako my sami.

Krása obráží štěstí. Vítr v trávě, třpytící se vlny jedna za druhou, let ptáků. Vše hovoří o štěstí. Jasné modré nebe obráží jeden druh štěstí a měkká noční obloha zase jiný druh. Existuje nekonečný počet různých druhů štěstí.

Umělecká práce je jediná práce na světě, která není materialistická. Všechna ostatní práce přispívá k lidskému blahobytu a pohodlí. Z toho můžete nahlédnout, že lidský blahobyt a pohodlí nepatří mezi zájmy umělce.

Umělec je člověk, který dokáže rozpoznat selhání. Kdybyste byl skladatelem, nečekal byste, že všechno co zahrajete, bude skladba. Ve výtvarném umění je to stejné. Dochází k mnoha selháním.

Umělecké dílo tvoříme jako něco, co musíme udělat, aniž bychom věděli, jak to dopadne. Když je ukončeno, musíme zjistit, zda je působivé. I když se řídíme inspirací, nemůžeme čekat, že všechna díla budou zdařilá.

Zcela běžně se má za to, že rozum zodpovídá za vše, co tvoříme a děláme. Běžně se má za to, že vše co jest, lze vyjádřit slovy. Ale existuje široké spektrum našich citových reakcí, které slovy vyjádřit nelze. Jsme na tyto naše citové reakce tak navyklí, že si je neuvědomujeme, dokud nejsou vyjádřeny v uměleckém díle. Náš emocionální život má ve skutečnosti nadvládu nad naším rozumovým životem, ale my si to neuvědomujeme.

Úkolem umělce není starat se o život. Cítit se zodpovědný za vytvoření lepšího světa. To znamená vážné rozptýlení. Všemi předpoklady směřujete k rozumovému životu, pro uměleckou práci je to zbytečné.

Krása není ničím svázaná a jasná mysl to vidí. Růže představuje přírodu, ale ta není tou růží. Krása není na nic vázaná, je to inspirace. Je to inspirace.

Práce v nás budí zdání, že získáváme totožnost, ale ve skutečnosti je práce součástí životního procesu, ve kterém nemůžeme vnímat ani začátek ani konec našeho výkonu. Životní proces vůbec nechápeme, ať z celku nebo z části, a nikdy jej nepochopíme. Nemůžeme se proto ztotožňovat se svou prací, jelikož životní proces dosahuje i k nejvzdálenější hvězdě. Žádná práce kohokoliv z nás v tomto procesu nic neznamená.

Těch, kdo závisí na rozumu, je většina. Těch, kdo závisí jen na vnímání, je menšina. Vnímáme, vidíme. Vidíme svýma očima a vidíme svou myslí. Chceme uvidět pravdu o životě a veškeré kráse. Obojí je pro nás velké tajemství.

Nemůžeme pochopit životní proces, tedy všechno co se komukoliv stane, ale můžeme poznat pravdu tím, že uvidíme sebe samé, že uvidíme reakci na dílo v sobě samých.

Chci vám doporučit, abyste zkoumali svou mysl a dobrodružství uvnitř své mysli. Zabere to velmi mnoho času, v tom tkví obtíž. Je těžké zvolnit do tempa, v němž lze zkoumat vlastní mysl. A samozřejmě musíme jít za tím naprosto sami, aniž by k nám pronikla jediná myšlenka na druhé, neboť pak bychom se ocitli mimo v relativním myšlení.

Životní spokojenost a stabilita pramení z mnohosti. Když máte víc aktivit, víc lidí v okolí, o které se můžete opřít, víc činností, kterým se věnujete, tak není problém, když jedna vypadne.

Ve válce neexistuje trvalá převaha. Každá nová zbraň či taktika dříve nebo později vyvolá protiopatření a uspěje ten, kdo se dokáže přizpůsobit rychleji, než se mění podmínky na bojišti. Tento princip přitom zdaleka neplatí jen pro válku – je jedním ze základních zákonů evoluce, technického pokroku i lidského života.

Střízliví, chladní, moc mravní nic prudkého nenapsali a neudělali. Kdoví, kdyby některý skladatel škrtal ve svých notách, když jeho vášeň vychladla, co by zbylo.

Teď jsem se pozorněji podíval na svůj psací stůl a zjistil, že se na něm nedá nic pořádného dělat. Leží toho tady všude tolik a je tu nepořádek, kterému chybí rovnoměrnost a vůbec snesitelnost neuspořádaných věcí, která jinak dělá každý nepořádek únosným.

V našem povolání jsme si každý den pohrávali s časem. Prodlužovali jsme ho, zkracovali a přerušovali. Dělo se to přirozeně, aniž bychom tomu jevu věnovali jedinou myšlenku.

Mimo sebe můžeme spatřit pouze to, co máme v sobě. Nepotkáváme-li žádné bohy ani bohyně, je to jen proto, že neskrýváme žádné ve svých srdcích.

Objev dobrého vkusu pro špatný vkus může být velmi osvobozující. Člověk, který trvá na prvotřídních a vážných slastech, se zbavuje slastí; neustále omezuje oblast toho, z čeho může mít radost, a neustálým uplatňováním dobrého vkusu nakonec takříkajíc nasadí přehnané ceny a vyřadí se z trhu.

Napětí mezi rostoucí hodnotou a složitostí bojových systémů a omezenou kognitivní kapacitou jednotlivce se stává hlavním problémem moderního vedení války.

Chtějme nebo nechtějme, budeme nesmrtelní. Co jsme vykonali, zůstává vykonáno. Co jsme promluvili, zachytil vítr a uchoval navždy. Co jsme pomysleli, změnilo tvářnost našeho obličeje. A všechny naše skutky, slova a myšlenky stojí okolo nás jako naše děti, které se k nám budou hlásit navěky.

Lidská mysl a tělo jsou stvořeny tak, že se snažíme o co nejméně konfliktů, protože chceme šetřit energii na krizové situace. Máme tedy tendenci se přiklánět k umělé inteligenci.

Rozdíl mezi údajně slušným člověkem a mnou je jedině v tom, že já řeknu všechno a on prdlajs. Člověk se musí zpovídat. Básnický text je milionkrát upřímnější nežli kostelní zpovědnice i stranická prověrka!

Neumět si vydělat na chleba, na boty, na zubní kartáček, na povlékačky, na dopravu, na povlaky a milion jiných nutných volovin, je katastrofa. Stejně velkou katastrofou je však umět to velmi dobře a celý život zasvětit tomuto posranému umění.

Na každém člověku ne něco krásného, zajímavého nebo pozoruhodného. Jsme ale bohužel příliš pohodlní, unavení nebo lhostejní, abychom to objevili.

Přál-li bych si být ještě jednou mladý, tedy jen proto, abych mohl při slohové úloze napsat krasopisně a bez gramatických chyb na téma: „První jarní den“: Hovno!

Básník touží pořád a vyhýbá se protrhnout cílovou pásku své touhy. Čím dříve a snadněji kdo naplní svou touhu, tím spíše odumírá. Básníci nejsou pošetilí, ačkoliv takovým připadají většině rozčarovaných.

Být umělcem znamená vidět, slyšet a cítit, co všichni ostatní vidí, slyší a cítí, ale neuvědomují si to. Kromě toho: žasnout nad samozřejmostí samozřejmého. Konečně: nějakým způsobem vše ze sebe dostat. Zručnost je efektní, ale není uměním.

Dám hodně na instinkt. Člověk ho nikdy nesmí otupit tím, že by chtěl vědět všechno. I kdyby se mu to nakrásně povedlo, ztratí instinkt a bude jenom všechno vědět.

Uvědomoval jsem si, že cílem psychického vývoje je bytostné já. Neexistuje žádný lineární vývoj, existuje jen obcházení kolem bytostného já. Vývoj, který vykazuje jediný smysl nebo jediný směr, existuje nejvýše na počátku. Později je všechno odkaz na střed.

Pouze málo věcí, které pozorujeme jen z jednoho úhlu, můžeme skutečně vidět. Mnohoznačnost reality je známa od dob kubismu. Stejně však dál vidíme jen to, co chceme, a ne to, co skutečně existuje. Tvorba obrazů je výrazem toho, že dáváme přednost svým představám před skutečností.

Teorie následuje praxi - nikdy není součástí tvořivého procesu. Logika s sebou přináší opakování a jednotvárnost stálosti, zatímco život je v neustálém pohybu a změně. Porozuměním nelze dosáhnout získání informace, ale plně prožitým životem a prací.

Osobní růst je to nejdůležitější. Ne proto, aby člověk přerost někoho jiného, ale sama sebe; aby byl větší než loni nebo včera. Každý z nás je v určitém stadiu vývoje; jak jednotvárný by byl svět, kdybychom všichni mysleli stejně.

A jaký je v tom rozdíl, jestliže jeden člověk píše velké romány, které vycházejí tiskem, a jiný píše velké romány, které nevycházejí? Co má vydávání románů společného s jejich velikostí? Co mají peníze nebo jejich nedostatek společného s lidským charakterem?

Jak je pochybné věřit, že vzdalováním se světu nalezneš mír, nenosíš-li v sobě jiný svět, v němž se přepodstatňují nejubožejší látky a získávají vůni i chuť ráje. Řád musí přicházet zevnitř, ne zvenčí.

Suprematismus rozumí nadvládu čisté senzibility ve výtvarném umění. Z hlediska suprematistů objektivní přírodní jevy nemají význam; podstatná je senzibilita sama o sobě, nezávislá na okolí.

Malířstvím konstruujeme novou metafyzickou psychologii věcí. Absolutní vědomí prostoru, který musí předmět v obraze zaujmou, a prostoru, který předměty navzájem odděluje, ustavuje novou astronomii pro věci spoutané na naší planetě strohým zákonem tíže.

Můj stálý cíl je zmocnit se kouzla skutečnosti a přetvořit tuto skutečnost v malířství - učinit neviditelné viditelným, ale na základě skutečnosti. Zní to možná paradoxně, ale právě skutečnost vytváří tajemství našeho bytí.

Malířství je cosi, co vychází z mysli. Dokud nesestoupíme k pronikavému půvabu hor, řek a lidí, k niterné povaze ptáků, zvěře, trav a stromů, k pravidelné míře jezírek, besídek, pavilonů a teras, dokud nevysledujeme všechny odstíny jejich nálad, nezískáme ten veliký kompas pro onu první čáru.

Když se na svobodu slova díváme jako na jednu z hodnot mezi mnoha, kterou je třeba vyvažovat, zapomínáme, že právě ona je nástrojem, pomocí něhož se o všem ostatním rozhoduje. Není to vždy příjemné a pohodlné - ale bez ní nezůstane nic než mlčení, přizpůsobení a nakonec stagnace.

Dokonce i když básník těmi nejobhroublejšími slovy vyjadřuje nejvulgárnější nízkost, nikdy nesmí a ani nemůže hrubostí a přízemností degradovat samu myšlenku a smysl uměleckého díla. Hrubost a banalita se mohou stát tématy poezie, nikoli však jejími vnitřními impulsy. Básník může nízkost zobrazovat, ale nesmí ji nikdy sám hlásat.

Lidi dnes navíc rádi kategorizují. Mají rádi mistry bůhvíjakých oborů a soutěží, nejlepší herce a různé superstar. Často jsou to však mistři jen pro nějakou soutěž nebo určitou dobu.

Po mnoho let jsem věřil, že mi bude dáno docílit pár dobrých stránek prostřednictvím odchylek a novot; teď po sedmdesátce se domnívám, že jsem našel svůj hlas.

Ze spánku se ve vyspělých zemích dokonce stává luxusní komodita, ale nikoli proto, že by si ho lidé nemohli dovolit. Lidé spát mohou, a přesto nespí. Zato vymýšlejí sto plus jednu vychytávku, jak tuto potřebu zpeněžit, případně malé množství spánku něčím obejít.

Zatímco dříve byl symbolem úspěchu a bohatství dostatek volného času, v posledních dekádách se to zcela obrátilo. Dnešní úspěšný člověk se pozná podle toho, že "nestíhá".

Na rozdíl od rétoriky fašismu a nacismu, která nic nepředstírá, je otevřeně odporná a odpudivá, rétorika komunismu zlákala a pak zradila spoustu lidí, kteří neměli tušení, jak vypadá praxe.

Vznikl divák, který nejen že v kině mluví, ale není ani schopen sledovat popis nebo atmosféru. Nedokáže se soustředit ani na delší záběr bez zvuku. Jenže ta délka má svůj smysl. Skutečná a hluboká komunikace se přerušila.

Spokojenost většiny umělců s tím, čeho dosáhli, zbabělost jít dál, strach, že by ztratili rutinu, kterou nazývají dokonalostí při sebenepratrnějším vykročením z vyšlapané cesty, mě utvrzuje v přesvědčení, že není třeba brát vážně to, co nám předkládají.

Dětství, není-li tragické, vyčítavé, červivé nebo zmrzačené, je svou existencí elegické. Tento fakt nutí básníky zahleděné do svého života brát na pomoc zpěvnost.

Šel jinou cestou, naprosto jinou cestou než všichni vedle a kolem něho, a to byla také část jeho tragédie, tato klasicistní cesta, tato strašlivě těžká cesta, ale neobjevitelská.

Je neschopen porozumět jiným problémům než svým. To je na jednu stranu chvalitebné, ale je to jen obrana, aby zachránil alespoň tu trošku, kde je pevný a svobodný.

Lidé dokážou prakticky přes noc naprosto změnit své názory a politickou identitu. Co se ještě včera zdálo nepředstavitelné, je dnes samozřejmostí. Proměna je tak hluboká, že lidem začnou velmi rychle připadat jejich dřívější postoje a rozhodnutí nepochopitelné.

Cítím, že to není bezúčelná exhibice, nějaká verbální onanie ale naopak, je to úporná snaha po maximálním vyjádření, co jde až na dřeň. A to nutně s sebou nese násilí na slovech, na syntaxi. Jsou to věty jako vymknuté z kloubů. A také násilí na čtenáři.

Myslel jsem si, že v půdorysu těch míst by měla být i místa klidná, nevýrazná, neosudová, ale je to těžký, když si vlastně člověk nemůže oddechnout. Ale zřejmě se potvrzuje, že žijete-li, všechno, pod, na, nad a kolem, je napraný událostma.

Pro všecko existuje umělá, ubohá náhražka: pro předky, pro manželství i potomky. V křečích se vytváří, a pokud nezajdeme už na ty křeče, zajdeme na bezútěšnost náhražky.

Co se týče sociálních sítí a dostupnosti informací: internet a život jsou dvě různé věci. (...) Nejsem proti internetu, naopak, ale lidstvo ještě není na ten všudypřítomný proud informací připravené.

Pochybuju, že masivní informační šum, kterému jsme dnes vystaveni, přispívá ke schopnosti samostatně myslet. Spíš naopak, ten neustálý tlak vede k nutnosti zjednodušovat a okamžitě se přidat na tu či onu stranu.

Zvířata sadistická nejsou, protože jim to jejich mozky nedovolí. Nemají ty dokonalejší formy empatie, které lidem dovolují vymýšlet, jak druhé co nejvíc potrápit.

Udělat obrázek z prostředí, kde se vlastně nic neděje, aby se na něm něco dělo, k tomu je zapotřebí veliké životní zkušenosti. To se dá dělat od padesátky nahoru.

Podstoupil jsem zápas se smrtí. Je to ten nejméně vzrušující souboj, jaký si umíte představit. Odehrává se v šedi, kterou nelze nahmatat, člověk při něm nemá nic pod nohama, nic kolem sebe, žádné diváky, žádný povyk, žádnou slávu, žádnou velkou touhu po vítězství, žádný velký strach z porážky - odbývá se v chorobné atmosféře vlažné skepse, člověk při něm příliš nevěří, že je v právu, a ještě méně to věří své potivnici.

On opravdu nechtěl od divočiny a nic jiného než prostor, kde by se dalo dýchat a jímž by mohl putovat. Nežádal nic, než aby směl existovat a jít dál s největším možným rizikem a maximálním strádáním. Jestli se kdy lidská bytost dala vést duchem dobrodružství - absolutně ryzím, nevypočítavýma nepraktickým - pak to byl tenhle ozáplatovaný mladík. Skoro jsem mu záviděl, že je vlastníkem toho skromného a jasného plamene. Zdálo se, že v něm veškeré egoistické myšlenky strávil tak beze zbytku, že dokonce i ve chvíli, kdy s vámi mluvil, se dalo zapomenout, že to je on - ten člověk stojící před vašima očima - který tohle všechno prodělal.

Byly okamžiky, kdy se člověku vracela jeho minulost, jak se to někdy stává, když si nemůže udělat ani chvilku pro sebe; vracela se však v podobě hlučného a neklidného snu, na který se s úžasem rozpomínal uprostřed ohromujících skutečností tohoto podivného světa rostlin, vod a ticha.

Nepracuji rád - to myslím nikdo - ale mám rád to, co práce člověku nabízí - příležitost najít sebe sama. Svou vlastní realitu - a pro sebe, nikoli pro druhé - něco, co druhý člověk nikdy nemůže znát.

Jak my jsme si je jeden druhému namlouvali, že naši zázrační bohatýři jsou ti nejlepší vlastenci na světě, stateční v boji a jemně ohleduplní k poraženému nepříteli.

Každá zbraň která je vyrobena, každá válečná loď která je spuštěna, každá vypálená raketa znamená v důsledku okradení těch, co mají hlad a nejsou nakrmeni, co nemají co obléci a nejsou oblečeni.

Vše, co vidíme v každodenním životě, nám více či méně zkreslují nabyté návyky, a tento fakt je snad zvlášť citelný v době, jak je naše, protože nás film reklama a obrázkové časopisy zavalují přívalem už předem hotových obrazů, které se k vizi mají asi tak jako předsudek k poznatku. Úsilí, jež musíme vyvinout, abychom se oprostili do tohoto obrázkového zboží, vyžaduje jistou odvahu, a ta odvaha je pro umělce nepostradatelná, neboť umělec musí vidět všecko tak, jako by to viděl poprvé. Po celý život musíme umět vidět tak, jak jsme se na svět dívali v dětství, neboť ztratit schopnost takto vidět znamená zároveň ztratit všecek originální, tj. svůj osobní výraz.

Štěstí čerpat ze sebe sama, z bohatého pracovního dne a z rozjasnění, jež dokázal vnést do mlhy kolem nás. Myslit na to, že všichni, kdo jsou u cíle a vzpomínají na lopotu začátku, přesvědčeně zvolají: „To byl dobrý čas!” Neboť být u cíle se pro většinu lidí rovná zajetí, a umělec by nikdy neměl být zajat.

Někdo mi říkal, že nevidím ženy tak, jak je zobrazuji; odpověděl jsem: „Kdybych podobné ženy potkal v životě, s hrůzou bych utekl.” Především - nevytvářím ženu, dělám obraz.

Jakmile má rozvlněná linka zmodelovala světlo bílého listu, odnímajíc mu tu jeho jímavou bělost, nemohu již nic přidat ani ubrat. List je popsán: žádná oprava není možná. Je-li neuspokojující, dá se pouze začít znovu, jako by šlo o akrobacii.

Když už se prostředky navzájem tak připodobnily a jsou tak opotřebované, že se jejich výrazová síla vyčerpala, musíme se vrátit k základním pravidlům, jež utvářela lidskou řeč.

Právě nejprostší výrazové prostředky dávají malíři nejlepší možnosti vyjádřit se. Má-li strach z banálnosti, nevyhne se jí, když dá svým obrazům neobyčejný vzhled a vrhne se do kresebných zvláštností a barevných výstřelků.

Umělec, který chce přenést určitou kompozici z menšího plátna na větší, musí, aby zachoval výraz, znovu kompozici promyslet, pozměnit její znaky a ne ji prostě zvětšit podle čtvercové mřížky.

Ukazuje se, že nejlepší způsob, jak lidi umlčet, není vzít jim jejich fórum, ale dopřát každému jeho vlastní, separátní kazatelnu. Většina lidí nakonec bude poslouchat to, co už dávno znají, a číst to, s čím dávno souhlasí. Budou hltat rozmělněná opakování téhož a zřejmě nikdy nezjistí, že by se jim mohl líbit Shakespeare nebo tanečníci flamenca.

Cenzuře může být podrobeno jen to, co nepřekročilo představivost cenzorů. Vytvořte něco opravdu originálního, potom budou cenzoři se svými škrty i se svými nůžkami v koncích.

Skutečná cenzura pochází ze strachu, že překročíme hranice představ o slušnosti a dobrém vkusu nebo dokonce o společenských a moralizujících předsudcích.